Menu

Takové obyčejné sobotní odpoledne

Takové obyčejné sobotní odpoledne

Včera ráno se to zdál být úplně obyčejný slunečný zářijový den. Dopoledne taky byl. Po obědě však zavolal známý, že mu natekla pusa, jestli bych ho odvezl na zubní pohotovost. Souhlasil jsem.

Vyrazili jsme na zubní pohotovost do Nového Jičína. Přijeli jsme cca 13:20. Pozdě. O víkendech a svátcích pohotovost do 13h, pak až v Ostravě. Co se dá dělat. Jedeme do Ostravy. Samozřejmě nevím, kde to tam je. Ještě že mám mobil s navigací. 30% baterky by mohlo stačit. 

Samý potížista na cestě. Jeden z posledních slunečných a teplých dnů v roce snad vyjel na cestu kdejaký víkendový řidič a traktorista. Do Ostravy jsme dorazili asi za 50 minut k nemocnici na Fifejdách. Na informacích nás paní skvěle informuje, že zubní pohotovost je ale mimo areál. Prý tak 7 minut pěšky. Autem by to prý šlo taky, ale vysvětlování cesty autem vzdala :-). Šli jsme tedy pěšky. Na druhý pokus jsme trefili a už čekáme v čekárně. 10 minut. Ptáme se paní, která tam byla před námi, jak dlouho čeká. Že prý asi 15 minut.  A zatím prý nikdo nevešel ani nevyšel. Super, to nevypadá povzbudivě. Po dalších asi 15 minutách vychází sestra a ujišťuje nás, že za chvilku začnou ordinovat. Začínáme v ordinaci vtipkovat, že to kafe asi musí být hodně horké.

Asi po dalších 15 minutách přichází do čekárny policista. Poměrně dobře ozbrojený na obyčejného policistu. Klepe, vchází dovnitř. V duchu si říkám, že z toho nekouká nic dobrého. Za chvíli odchází. Ulevilo se mi. Za pár minut je zpět a ne sám. Jsou 2 a v poutech vedou nějakého vězně Má spoutané ruce i nohy. Vůbec to není příjemný pocit. Vcházejí dovnitř. Hmm super, takže i vězni mají protekci a nemusí čekat v řadě. Naštěstí je hotov poměrně rychle, po našem protekčním spoluobčanovi vchází ona paní a konečně je na řadě můj nejmenovaný známý. Výborně, říkám si. Hotov je také poměrně rychle a já začínám jásat, že pojedeme domů a že z toho slunečného odpoledne ještě něco budu mít.

"Špatná zpráva." Oznamuje mi, po východu z ordinace. "Je to osmička a musí ven. Jedeme do Poruby." Hmm, výborně. Mobil 12%, Ostravu moc neznám. Rychle pouštím mapu, koukám, vypadá to jednoduše, to trefíme. Mobil umřel. První křižovatka a hádejte co? Objížďka. "Kde to jsme?" Slyším po chvíli. "Nevím." Odpovídám. Po pár minutách však přijíždíme k VŠB a už jen to nejjednodušší. Zaparkovat. U VŠB hromada prázdných parkovacích míst, bohužel však závory dole. Musíme zaparkovat do areálu nemocnice. Vítá nás cedule, na níž bylo napsáno zhruba toto: Vážení návštěvníci. Omluvte prosím dočasné omezení provozu v areálu nemocnice z důvodu stavebních prací. Výborně. Parkování trvá snad déle, než samotná cesta z centra do Poruby. Když se pak dopotácíme někam zespodu nahoru do hlavní budovy, kterou snad celou projdeme k výtahu až úplně nahoru do 9. patra, jsme konečně na místě. Usmívá se na nás šikovná milá sestřička. I můj 6 letý syn prohlásil, že je krásná :-). Tu však střídá taková typická postarší sestra, na kterou, když se člověk podívá, najednou ho nic nebolí :-).

Po půl hodině čekání je známý konečně na řadě a asi po 10 minutách vychází z ordinace. Osmička je venku. Ještě si obejít celou nemocnici do lékárny pro antibiotika a pak zase zpět k autu a hurá domů. Pojedeme po Rudné, to bude rychlejší, říkám. Když přijíždíme k oné odbočce, zákaz vjezdu. Super. Najíždíme tedy na dálnici. Sjíždíme směr Bílovec, přijíždíme do Studénky, jedeme kolem nádraží a přijíždíme k železničnímu přejezdu, kde bliká červená. Zastavuju jako první. V protějším směru již auta stojí. "Není to ten přejezd, kde se stala ta tragédie, jak Pendolino narazilo do kamionu?" ptám se. "Jojo, je to on". Známý odpovídá. Najednou z protější řady aut vyjíždí jedno auto s vozíkem a frčí přes přejezd. Neuvěřitelné, divíme se oba a za chvilku vyjíždí další. Červená Felecia. Zastavuje na prostřední koleji. Nechápeme. Závory padají dolů. Co mám dělat? Začínám být silně nervózní, srdce mi tluče a důchodce ve Felicii jen popojíždí dopředu a dozadu. To snad není pravda. Na to samém přejezdu, který je tak známý tou tragédií najednou vidím auto mezi závorami. A ta tragédie se najednou může opakovat. Důchodce se rozjíždí a přijíždí k závoře, před kterou zůstává stát, asi aby si nepoškrábal lak na své zánovní naleštěné feldě. Doslova po pár vteřinách mu za zadkem projíždí pendolino. Byl jsem tak nervózní, že jsem si to i zapomněl vyfotit, takže fotka u článku je bez Pendolina v pozadí.

Doteď nemůžu uvěřit tomu, že jsem málem v přímém přenosu a z první řady mohl být svědkem další tragédie. Přitom na přejezd jsou namířeny kamery (zajímalo by mě, k čemu slouží?). Je mediálně známý.  A i tak se tam pořád dějou věci, které můžou stát lidské životy!

Fotograf David Šrubař

Fotografování se stalo mým koníčkem hned po škole. Nejvíce mě baví reportáže, většinou z kulturních akcí, plesů a koncertů. Občas fotím také svatby, děti, rodiny a páry. Na vaši akci nebo svatbu mohu přijet s mobilním ateliérem a uspořádat pro vás zábavný fotokoutek včetně okamžitého tisku fotografií nebo vám půjčit Polaroid a o focení se postaráte sami.

Internetová stránka: www.facebook.com/FotoDavidSrubar/

Související položky (podle značky)

Zanechat komentář

Make sure you enter all the required information, indicated by an asterisk (*). HTML code is not allowed.